Sněhobílka…

 

                        Před jejím rozprostřeným vědomím se roztočil nádherný rej barev, tvarů a zvuků. Její nitro zaplavilo radostné štěstí a dětské nadšení nad tou krásou. Zároveň cítila, že se kamsi pohybuje.  Když opět začala normálně vnímat, poznala, že je ve svém novém působišti uprostřed nejhutnější hmoty. Ocitla se přímo ve svém novém domově, o který se měla starat a pečovat o něj. Vnímala duhové proudy energií, které ve stoupajících a klesajících proudech vytvářely překrásnou symfonii jemných barev a také živiny, které jako míza proudily hmotou jejího nového domova a podporovali jeho růst. Pojednou venku vycítila příchod bytosti, která se o její domov starala před tím, než přišla  převzít povinnosti. Na okamžik tedy vyšla ven, pozdravila elfa a radostně mu poděkovala za jeho milující péči. Pak se rozhlédla po svém okolí. Nacházela se na mezi, z obou stran obklopené lidskými poli. Nyní na nich ale nic nerostlo a vše bylo pokryté sněhovou nadílkou. Nad přírodou právě vládla paní zima. Radostně pohlédla na jemnou krásu sněhových vloček, mezi nimiž tu a tam jiskřily energie živých bytostí a obrátila se zpět ke svému domovu. Krásná mladičká bříza s bělounkou kůrou a s několika, prozatím holými, větvičkami. Se zalíbením a radostí nad tou krásou, které mohla být účastna, vnímala hmotné tělo stromku protkané pro ni viditelnými proudy oživujících energií, které se v tomto ročním období jen pozvolna pohybovaly. Vrátila se zpět dovnitř a radostně se pustila do práce. Svým působením musí pomoci mladému stromku, se kterým byla zde na Zemi nerozlučně spjata, přežít bez úhony zimu a pomalu ho již začít připravovat na blížící se jaro...  Tak přišla Sněhobílka, nyní ještě maličká stromová déva , na tuto hrubohmotnou zemi naplnit své poslání ve velikém živoucím koloběhu Stvoření.

*

                        Pracovala a podporovala svůj strom, jež byl nyní jakoby její součástí, až konečně přišlo jaro. Když pak  na jedné z větviček vyrašil první lístek, Sněhobílka prožila převeliké štěstí a radost. Stejně tak všechny ostatní bytosti přírody se radovali z probouzejícího se života všude kolem právě tak, jako se před tím radovali z křehké krásy vloček a sněhobílé krajiny. Bytosti přírody nikdy nelitují toho co odešlo, ale vždy se radují z toho, co právě přichází. Jak plynul čas, břízka rostla a sílila a Sněhobílka s ní. Kromě péče o svůj stromek, svojí bělostnou břízku, také pozorovala své okolí. Spřátelila se s bytostmi působícími v jejím okolí a pozorovala i lidi, kterak obdělávají pole, sejí zrno, sklízí a další roky znovu a znovu. Ačkoli lidé o přírodních bytostech mnoho nevěděli a až na vyjímky je nevnímali, působili nevědomky společně s nimi. Sněhobílka pozorovala, jak lidi při práci na poli doprovází mnoho přírodních bytostí, láskyplně pečujících o zaseté zrno. Z celého působení dýchala harmonie vzájemné podpory a sounáležitosti. Když si pak unavení lidé přišli v letních vedrech odpočinout do stínu pod břízu, měla Sněhobílka velikou radost z toho, že může pomoci. Lidé na oplátku cítili vděčnost za stín a osvěžující přítomnost krásného stromu a nevědomky tak svým duchovním citem uzavřeli koloběh dávání a braní ku prospěchu všech. Jak radostné to byli chvíle! Lidé ale nebyli jediní, kdo měl ze stromu prospěch. V kořenech, v kmeni i ve větvích Sněhobílčina stromu se zabydlel všelijaký hmyz a v koruně se zahnízdili ptáci. Ti všichni zde nalezli domov a na oplátku byli ve vzájemném vyváženém působení prospěšní stromu.

*

                        Když se pozorně zahledíme do přírody a pronikneme do jejích tajů, zjistíme, že vše souvisí se vším, podporuje se navzájem a vše je citlivě vyváženo. V tomto je skryta veliká síla, pro někoho podporující, pro jiného ničivá. Vždy záleží na postoji, na tom jak se kdo vpraví, nebo nevpraví do přírodních zákonitostí.

*

                        Tak uplynulo několik let a kousek od Sněhobílky vyrostl mladičký dub. Když do něj vstoupil jeho déva, Sněhobílka se zaradovala z nového kamaráda. Pomáhala mu jak jen mohla a stala se na několik prvních dní jakousi jeho učitelkou. Po západu slunce, když měli méně práce, si spolu povídali o světě, životě a radosti z toho, že zde jsou a mohou tento život podporovat. Občas se k jejich hovorům přidružil i nějaký elf, či jiná bytost která nebyla vázaná na konkrétní strom a mohla se tak volně pohybovat po určitém území. Takové povídání pak bylo o mnoho zajímavější pro všechny zúčastněné.

*

                        Na mez pod oba stromy během let přicházeli různí lidé. Kromě rolníků, odpočívajících po práci na poli, to byli různí pocestní, někteří dobří, jiní špatní, lidé obtížení starostmi, hrající si děti radostně výskající nad krásami světa a také zamilovaní. Zatímco hrající si děti byli přírodní podstatě Sněhobílky a Dubáčka nejbližší, na zamilované byl ten nejkrásnější pohled. Byl-li jejich cit čistý, byli obklopeni jakousi, pro Sněhobílku i Dubáčka cizí, ale o to krásnější, světelnou jemně růžovou září, která svým svitem podporovala a prohřívala vše okolo.

*

                        Život plynul, mnoho ročních období se vystřídalo, až jednou přišla změna. Lidé proměňovali mez na cestu. Břízka zůstala, ale mladý dub, její kamarád byl pokácen. Naštěstí to ale udělal dobrý člověk, který den před tím přišel k Dubáčkovi a láskyplně se stromu dotkl svými myšlenkami. Dubáček se i přes nutnost svého odchodu ze země radoval, protože byl posílen laskavostí toho člověka a věděl od něj, že kmen jeho stromu poslouží k výrobě mnoha užitečných věcí pro potřebu lidí, od stolů a židlí až po různé nástroje. Sněhobílka na chviličku pocítila cosi jako smutek nad odchodem jejího kamaráda, ale rychle ji přešel. Ani ona to nevnímala jako nějakou křivdu a těšila se na to, že pozná mnohem více lidí než dříve a snad jim i bude moci nějak pomoci, třeba je v letních parnech osvěžit svým stínem, nebo schovat před deštěm.

*

                        Přírodním bytostem  nevadí, když musí někdy ustoupit člověku, jen když je to provedeno s citem a s laskavostí, pak to prostě berou tak jak to je. Zato jim vadí nesmyslné a necitlivé drancování bez jakéhokoli smyslu pro přírodní rovnováhu a  bez úcty k životu obecně.

*

                        Po cestě opravdu začalo postupně putovat velké množství lidí a Sněhobílka měla mnoho příležitostí k jejich poznávání. Jen jí bylo líto, že si pod ní již tak často nehrají děti, které místo u rušné cesty již tak nelákalo. Kromě pěších tudy začali jezdit i povozy tažené koňmi. Jak ubíhaly roky, tak jich bylo stále více a více, kdežto pěších ubývalo. Po mnoha a mnoha letech se místo koňmi tažených povozů začali objevovat jakési divné vozy, které se sami pohybovaly, odporně páchly a hlučeli. Čím jich bylo více tím se pro Sněhobílku stávalo setkávání s lidmi stále méně a méně osobnější. V pravdě bychom spíše místo slova „setkávání“ měli nyní použít slovo „míjení“,  které situaci vystihuje daleko přesněji. Nikdo již nepřicházel si odpočinout do stínu břízky, nikdo se již netěšil z větru ševelícího v listí, nikdo se neradoval z krásného stromu. Nikdo z nás ani trochu netuší, jak jí to bylo líto, vždyť dřívější vzájemné působení s lidmi bylo pro obě strany tak obohacující! Lidé tím přišli o další styčný bod s přírodou, opět se tak o kus vzdálili od pravého způsobu svého žití. Později tu cestu vydláždili kamenem a nakonec vyměnili i ten kámen za něco, co nazývali asfaltem. Auta, neboť tak lidé nazývali ty vozy bez koní, jezdila stále rychleji, jejich počet narůstal a vypouštěli stále více dýmu, až se vzduch dal dýchat jen s těžkostí. Sněhobílka měla spousty práce s tím, jak se snažila co nejvíce snížit vliv škodlivin na její strom. Úplně tomu ale zamezit nedokázala a bříza, její milý domov, již nikdy nebyla tak světlounká a čistá jako dříve.

*

                        Po několika desetiletích náhle provoz auta ustal a silnice zůstala nevyužitá. Postupem času začala zarůstat travou, která trhala asfalt na kusy. Nemělo to ale dlouhého trvání. Přijeli lidé v jakýchsi rachotících obludách a začali připravovat krajinu. Na co? Jak Sněhobílka vyrozuměla, tak zde měl být vystavěn nějaký velký dům, kterému ti lidé říkali „supermarket.“ Pomocí těch hlučných a páchnoucích strojů nemilosrdně rozryli kdysi úrodnou půdu, pokáceli všechny stromy, které jim překáželi a jednoho dne přišla na řadu i Sněhobílčina bříza. Bez jakéhokoli náznaku citu jí její krásnou břízku pokáceli a zbylý pařez vyrvali ze země jedním ze strojů. Žádné laskavé myšlenky, žádný cit, jak tomu bylo v takových případech kdysi dávno, prostě přišli a vyrvali jí z pozemského života jakoby byla jen nějaká neživá věc. Smutek zahalil její bytostnou duši. Ne proto, že její pozemská pouť skončila, to dovedla přijmou, ale nad tím, jak bezcitní mohou být lidé, jak postupem času klesají ve svém jednání hlouběji a hlouběji...

***

                        Za rok poté byl nový supermarket hotový a tisíce lidí tam chodili nakupovat zboží dovezené z cizích zemí, jejichž obyvatelé zde viděli příležitost jak si rozšířit trh pro svojí honbu za penězi a nové odbytiště svého zhusta nepříliš kvalitního zboží. Jednou šel po parkovišti kolem supermarketu člověk, který byl citlivý na energie a vnímal více než ostatní lidé. Nevědomky ho jeho kroky zavedly na místo, kde dříve stála Sněhobílčina bříza a svým jemným vnímáním tam ještě dokázal ucítit stopy harmonie a lásky ke všemu živému. Jakýsi otisk Sněhobílčina dřívějšího láskyplného působení. Nevěděl odkud se to tam vzalo, o bříze kdysi zde stojící nic netušil, ale přesto ucítil jakýsi vnitřní pocit ztráty, která učinila okolní zemi zase o něco chudší... Veden tímto, pro něj zatím  nevysvětlitelným smutkem, začal postupem času stále více přemýšlet o pravém smyslu života, hledal ho, až mu bylo nakonec umožněno napít se z pramene Pravdy.

                                                                                                                       Ale to je již jiný příběh...

Napsal: Petr Šťovík