Výňatky z knihy:

Rukověť bojovníka světla

Paulo Coelho

* * *

            Jeden básník říká: „Bojovník světla si vybírá své nepřátele.“

            On ví, čeho je schopen; nemusí hlásat po světě, jaké má vlastnosti a ctnosti. Každou chvíli se však objeví někdo, kdo chce dokázat,

že je lepší než on,

            Pro bojovníka neexistuje někdo „lepší“ nebo „horší“; ke své osobní cestě má každý člověk potřebné vlohy.

            Někteří lidé však naléhají. Provokují, urážejí, dělají vše, aby ho rozzlobili. Tehdy mu jeho srdce říká: „Nevšímej si urážek, ty nijak nezvýší tvé schopnosti. Zbytečně se unavíš.“

            Žádný bojovník světla nemaří čas tím, že by naslouchal provokacím; on hodlá naplnit svůj osud.

* * *

            Bojovník světla zná své chyby. Zná však také své schopnosti.

            Někteří druhové si ustavičně stěžují: „Ostatní mají víc příležitostí než my.“

            Možná mají pravdu; bojovníka to však neodradí; snaží se co nejvíc uplatnit svoje dobré vlastnosti.

            Ví, že síla gazely spočívá v hbitosti nohou. Síla racka zase v přesnosti, s níž dokáže ulovit rybu. Poučil se, že tygr nemá strach z hyeny, protože si uvědomuje svou moc.

            Proto se snaží zjistit, s čím může počítat on. A vždy přezkoumá vlastní výzbroj, jíž je víra, naděje a láska.

            Má-li všechny tři, neváhá kráčet vpřed.

 

* * *

            Bojovník světla neodkládá svá rozhodnutí.

            Hodně přemýšlí, než začne jednat; zváží svůj výcvik, svou odpovědnost a svou povinnost k učiteli. Snaží se zachovat klid a rozebírá každý krok, jako by byl ten nejdůležitější.

            Ovšem ve chvíli, kdy se rozhodne, jde vpřed: už nepochybuje o své volbě ani nezmění směr cesty, jestliže budou okolnosti jiné, než si představoval.

            Pokud bylo jeho rozhodnutí správné, pak v bitvě zvítězí – i kdyby trvala déle, než předpokládal. Pokud bylo jeho rozhodnutí chybné, porážka jej nemine a bude muset začít všechno znovu – a moudřeji.

            Když však bojovník světla začne, dojde až do konce.

 

* * *

            Moudrý Lao-c´ hovoří o bojovníkově pouti:

            „Cesta předpokládá úctu ke všemu, co je malé a jemné. Poznej vždy správný okamžik, kdy je třeba zaujmout patřičný postoj.

            Přestože už jsi z luku střílel mnohokrát, stále věnuj pozornost tomu, jak kladeš šíp a jak napínáš tětivu.

            Když si je začátečník vědom svých potřeb, bude nakonec bystřejší než roztržitý mudrc.

            Hromadit lásku vede ke štěstí, hromadit nenávist vede k pohromě. Kdo nerozpozná potíže, nechá nakonec dveře dokořán a dojde k neštěstí.

            Bitva nemá nic společného se svárem.“

 

* * *

            „Když mám napnutý luk,“ říká Herrigel svému zenovému mistru, „nastane okamžik, kdy cítím, že ochabnu, jestliže ihned nevystřelím.“

            „Budeš-li se pokoušet vynutit si okamžik výstřelu, nenaučíš se umění lukostřelby,“ praví mistr. „Přesnosti výstřelu někdy zabrání příliš aktivní vůle lučištníka.“

            Bojovník světla si občas říká: „Jestliže něco neudělám, pak se to neudělá.“

            Není to tak docela pravda: on sám má jednat, ale také má připustit, aby v pravou chvíli zasáhl Vesmír.

* * *

            Bojovník světla ví, že nelze žít ve stavu naprostého uvolnění.

            Od lučištníka se naučil, že musí držet luk pořádně napnutý, chce-li vystřelit šíp hodně daleko. Od hvězd se naučil, že jen vnitřní výbuch umožňuje jejich zář. Bojovník si všímá, že jakmile kůň překonává překážku, stáhne všechny svaly.

            Nikdy si však neplete napětí s nervozitou.

 

* * *

            Bojovník světla se někdy chová jako voda a plyne mezi překážkami,

s nimiž se setkává.

            V určitých chvílích může odpor znamenat zkázu; proto se bojovník přizpůsobuje okolnostem. Bez námitek se smiřuje s tím, že kameny na cestě určují jeho průchod mezi horami.

            V tom spočívá síla vody: nikdy ji nemůže rozbít kladivo nebo zranit nůž. Ani nejmocnější meč na světě nedokáže zjizvit její hladinu.

            Voda v řece se přizpůsobuje možné cestě, ale nezapomíná na svůj cíl: moře. U pramene je slabá, ponenáhlu však sílí soutokem s jinými řekami.

            A od jistého okamžiku je její síla naprostá.

 

* * *

            Každý bojovník světla mnohokrát poklesne na mysli.

            Zdá se mu, že už nic nedokáže vzbudit elán, po jakém touží. Celé večery a noci si musí udržovat dobytou pozici a žádná nová událost mu nevrací dřívější nadšení.

            Přátelé podotýkají: „Jeho boj možná skončil.“

            Když bojovník slyší jejich řeči, cítí bolest a zmatek, protože ví, že ještě nedošel tam, kam chtěl. Je však houževnatý a nepouští ze zřetele, co se rozhodl udělat.

            Tehdy, když to nejméně čeká, otevřou se před ním nové dveře.

 

* * *

            Bojovník světla si uvědomuje důležitost intuice.

            Uprostřed bitvy nemá čas myslet na údery nepřítele – obrátí se tedy k instinktu a uposlechne svého anděla.

            V mírových dobách luští znamení, jež mu sesílá Bůh.

            Lidé říkají: „Zbláznil se.“

            Nebo: „Žije ve světě fantazie.“

            Nebo také: „Jak může věřit něčemu, co postrádá logiku?“

            Bojovník však ví, že intuice je božským písmem, a dál naslouchá a hovoří s hvězdami.

 

* * *

            Bojovník světla sedává se svými druhy kolem ohně.

            Vypráví se tu o dosažených cílech – a cizinci, kteří se ke skupině připojí, jsou vítáni, neboť všichni jsou hrdi na svůj život a na dobrý boj. Bojovník hovoří s nadšením o cestě, líčí, jak odolal určité výzvě, jaké řešení našel v obtížné situaci. Když vypráví příběhy, odívá svoje slova vášní a romantismem.

            Někdy neváhá trochu přehánět. Vzpomíná si, že i jeho předchůdci občas přeháněli.

            Proto dělá totéž. Nikdy si však neplete hrdost s ješitností a nevěří vlastnímu přehánění.

 

* * *

            Bojovník světla někdy u sebe postrádá víru.

            Jsou chvíle, kdy nevěří v nic. A táže se svého srdce: „Má snad tolik úsilí vůbec nějaký smysl?“

            Srdce však mlčí. A bojovník si to musí vyřešit sám.

            Hledá tedy příklad. A připomene si, že něčím podobným prošel Ježíš, aby mohl plně prožít úděl člověka.

            „Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne,“ pravil Ježíš. I on ztratil odvahu a zmužilost, ale nepolevil.

            Bojovník světla může být malověrný, ale jde dál a víra se mu nakonec vrátí.

 

* * *

            Bojovník ví, že žádný člověk není ostrov.

            Nemůže bojovat sám; ať je jeho plán jakýkoli, závisí na jiných lidech. Musí prodiskutovat svou strategii, žádat o pomoc a – ve chvílích oddechu – mít u ohně komu vyprávět příběhy z bojů.

            Nepřipustí však, aby si lidé pletli jeho kamarádství s nejistotou. Jeho činy jsou zjevné, jeho plány tajné.