Povídání o stromech a slovech.

 

Život je věčný koloběh, zázračný celek a nikdo to nesděluje naléhavěji než stromy, které k tomu nepotřebují jediné slovo. Kolik jen slov vysloví člověk za den, týden či celý svůj život. Používáme je správně, známe vždy jejich obsah, význam i vliv našich slov na okolní svět?

Zraňujeme, nebo hojíme rány, které si jimi též způsobujeme? Ne, na darmo se říká „mlčeti zlato“ . Však příliš, přespříliš slov bylo ve zlém chtění vysloveno a nedají se vzít zpět pouhou povrchní omluvou, kterou slýcháme z úst mnohých lidí. Jemnohmotné děje tímto jednáním byly a jsou zpuštěny pokaždé, když člověk promluví, pomyslí či koná, bez rozmyslu a poznání všech zákonitostí této Země i celého Stvoření. Jenom se podívejme na strom, skupinu stromů – les. Ani jediného slovíčka neuslyšíme a přitom můžeme jemnou a šumivou řeč stromů vnímat skrze jejich koruny stromů. Ale i skrze vznešené Dévy, jež jsou přírodní bytosti, které se starají o všechny stromy, ve vznešené službě v souznění s přírodou a jejími zákonitostmi ve Vůli Pána všech světů.

Dnes už na tyto přírodní bytosti a jejich ušlechtilé vlastnosti nevěříme a stále se odcizujeme skutečnostem, které byly v pravdě vetkány do celé přírody. Neuvěřitelně šílené a sebezničující pustošení, které my lidé už dlouho na přírodě pácháme, ale i na sobě samých, nelze vysvětlit jen tímto odcizením. Sami jsme se odřízli od  pravěčného vědění a nevíme, co tím vším činíme. Mnohým se vlastní život stal stejně lhostejným, jako život rostlin, zvířat i stromů. Každou minutu se někde na světě zničí spousta hektarů lesa, včetně deštných pralesů. Ale i v naší blízkosti, před našimi dveřmi se stromy brutálně mrzačí „motorovkou“, místo aby je někdo s citem prořezal. Kolik jen zloby a hrubých slov by člověk vypustil ze svých úst, kdyby mu někdo každý den takto ničil právo na život bral si stále více z toho, co mu nepatří.

Stromy se nemohou bránit jako my, ale i přes to všechno nám dávají k životu mnoho, velmi mnoho v tichosti a lásce. Vzpomeňte při padlých stromech na krásné Dévy stromů, které tímto naším jednáním se smutkem v pokoře a tichosti také odcházejí z naší země.

 

Karel Kříž