Za tento článek ze srdce děkuji. Je to jen další důkaz o jemných a krásných světech přírody, které většina z nás nevidí, ani neslyší. Tak jak jsme se naučili brát na zřetel svět zvířat, je nutné začít vědomě respektovat i tento jemnohmotný svět přírody a jejich bytostí. Mnoho moudrosti a rad zde čeká k naší záchraně a pomoci.

Vyslyšme toto volání a poselství STROMŮ.

 

 

Poselství našich Přátel z Říše Stromů

 

Stromy jsou krásné, moudré a okouzlující Bytosti, které mne provázejí již od dětství. Mám radost, když objevím strom, který má chuť si se mnou popovídat. Zvláště na podzim mají Bytosti stromů více času, proto pod nimi ráda sedávám a rozprávíme spolu. Ráda bych se s ostatními čtenáři podělila o své zážitky se stromy – ovšem s laskavým svolením Bytostí, které o ně pečují.

Každý strom má svého Vrchního Opatrovníka nebo Vrchní Opatrovnici, které provází celá řada dalších bytostných pomocníků. Někteří žijí s Opatrovníkem stromu v úzkém svazku, jiní přicházejí jen na krátkou výpomoc v určitém ročním období. Se stromem obvykle rozprávím skrze jeho Vrchního Opatrovníka.

O smutném Buku

Při svém výletu do lesa na Kakově nedaleko mého bydliště v Plánici jsem potkala velice smutný Buk, který stál na okraji cesty v lese postiženém těžbou starých stromů. Opodál ležely pokácené veliké osiky a břízy. Opatrovník buku si stěžoval na neomalenost lidí a bylo mu líto, že pokácením osik a bříz přišel o své milé přátele. O okolních uměle vysazených smrcích hovořil jako o „vysávačích síly“, které jsou celému Společenství lesa na obtíž, prosto se je snaží vyloučit ze svého kruhu všelijakými chorobami. Lesníci však na smrcích stále lpí a zamořují s nimi celý les, který pak churaví a upadá. Na stromy navíc nepohlížejí jako na živé Bytosti, ale vidí v nich jen kubíky dřeva, které se dají zpeněžit. Chtěla jsem Buku dodat sílu a útěchu, ale on pravil:
"Pošli své síly a myšlenky Bratrům Živlům. Čekáme na vichřici, která zbaví naše Společenství všech nemocných a churavých stromů. Prosíme o uzdravení!"

O rozdvojené Bříze

Při svých toulkách Přírodou ráda navštěvuji statnou Břízu s dvojitým kmenem. Opatruje ji velmi veselá a přátelská Bytost, která si ráda zpívá písničky připomínající naše lidovky. Někdy si spolu tiše pobroukáváme a usmíváme se na sebe. Bříza se mi svěřila, že jejím úkolem je dodávat do krajiny sílu pro její harmonizaci a veselé naladění celého svého okolí. Ví o tom, že lidé považují břízy za plevelné stromy a snaží se je odstraňovat z krajiny, hlavně z lesů. I této milé Bříze hrozí, že bude poražena. Ačkoliv vyrostla mimo les, u cesty mezi křovinami, její Sestřičku již lidé pokáceli a brzy může přijít na řadu i ona pro svůj nápadný a silný dvojkmen.

„Když odejdu, krajina kolem bude smutnější a rozmůže se v ní více buřeně,“ sdělila mi trochu posmutněle, ale vzápětí se znovu rozveselila: „Teď jsem tady a mám radost, když se kolem mne všechno raduje a všichni si zpívají.“

O Jasanu,

který ztratil důvěru v člověka.

Na referátu životního prostředí v Klatovech jsem se dozvěděla, že obyvatelé jednoho menšího sídliště chtějí pokácet statný jasan, který roste na dětském hřišti před domy. Prý z něj každý podzim opadává kvanta listí, které se musí neustále uklízet a při větším větru padají i kusy větví, které můžou být nebezpečné pro děti. Nedalo mi to a šla jsem se na strom podívat. Byl to překrásný Jasan, urostlý a vyzařovala z něj tajemná vznešenost. Přestože věděl, jaké s ním mají lidé záměry, zůstal hrdý a nepokořený. Přistoupila jsem až k němu a pohladila jeho kmen, abych mu dodala útěchu. Bytost stromu však pravila klidným tónem: 


"Netrap se mým osudem. Dával jsem svou Lásku do celého světa, všem tvorům, i lidem. Teď ale ztrácím sílu. Dusím se. Nechci v tomto městě už být. Jsem tu zbytečný. Člověk mě zklamal. Nechci mu už sloužit. Až mě pokácí, rozplynu se v Celku, ale mé zkušenosti zůstanou živé. Dej mi sílu na odchod z tohoto temného světa." 

O Borovanském Dubu

Někdy se mi podaří navázat komunikaci se stromem i na dálku. K jedné takové rozpravě došlo na jaře, když jsem ve svém oblíbeném jihočeském časopise Krasec, zaměřeném na ekologii a ochranu přírody, spatřila fotografii statného Dubu v Borovanech, kterého lidské zlo odsoudilo k doživotnímu utrpení drastickým ořezem větví. Při pohledu na obrázek nešťastného Dubu jsem pocítila, že poničený strom velmi trpí a pláče. Byl uzavřený do sebe a celou svou bytostí pohroužený do nevýslovného smutku. Vyslala jsem k němu myšlenku, že mi jeho osud není lhostejný a že mu chci pomoci. Nabídla jsem mu láskyplnou energii na povzbuzení a zmírnění utrpení. Chvilku trvalo, než se zraněný stromový velikán otevřel pro komunikaci.

„Nemohu plnit své poslání,“ zachytila jsem myšlenku plnou bolesti a zklamání. Pak jsem ucítila silný tok energie, který se mezi námi rozproudil a Bytost stromu se rozhovořila:

„Byl jsem povolán jako strážce a ochránce tohoto stromu, abych oživil jeho tělo a prozařoval celé své okolí Láskou. Jak jsem byl šťasten a radosten, že mohu sloužit ostatním a být užitečným. Rozdával jsem Lásku plnými hrstmi, přebíral poselství od bytostíVětru a předával je svým bližním. Byl jsem pověřen důležitým úkolem pomáhat člověku, přinášet mu útěchu, zahrnovat jej Láskou a léčivou silou, chránit jej před nepohodou a předávat mu moudro z naší Přírodní Říše. Ale člověk nepochopil mé poslání. Mou Lásku oplatil zlem, zmrzačil mé tělo a ochromil mou duši. Lidská pýcha a domýšlivost pošlapala mé nitro a odsoudila mé tělo k živoření.“

Po jeho slovech jsem si uvědomila, že i v našem kraji přibylo za poslední půlrok značné množství takto zubožených a znetvořených stromů. Strážce Dubu mi k tomu podal vysvětlení:

„Může za to rostoucí sobectví lidí a jejich touha mít co nejvíc prostoru pro sebe a potřeba ovládat druhé. Mít pocit důležitosti a vítězství nad druhými, potřeba mít všechno pod kontrolou. Zrcadlí se v tom pomýlená touha lidí uvězněných v materialismu vymýtit vše, co jim přerůstá přes hlavu. Vymýtit a vyplenit vše, co je symbolem přirozenosti a svobodymyslnosti. Lidé ztrácejí úctu ke stromům, protože jsou vykořenění a neví, čí jsou a kam patří. Neustále přebíhají z místa na místo a nikde nejsou šťastni. Jejich duše nemá nikde klid, protože nežijí v souladu s Přírodou.“

Cítila jsem, že Strážce Dubu je nesmírně zklamán současným vývojem lidské společnosti. Prozradil mi, že lidé svůj odklon od Přírody pocítí především v přibývajících chorobách a onemocněních:

„Srdce mnoha lidí je uzavřeno do ledového příkrovu, protože v něm chybí Láska nebo je citově vydíráno. Bude přibývat lidí se srdečními chorobami a cukrovkou. Také bude přibývat lidí s dýchacími potížemi, protože nenechají druhé svobodně dýchat nebo naopak dovolují druhým, aby potlačovali jejich vnitřní svobodu. Také vzroste počet obézních lidí, protože berou víc než dávají, utíkají od svých problémů a zapouzdřují se před svým okolím do tukové tkáně.“

Jak rád by Strážce Dubu předával své moudro lidem, jak rád by jim pomáhal. Jeho poslání však nemůže dojít kýženého naplnění, protože znetvořené tělo stromu už není schopno přenášet harmonickou sílu v takovém množství jako dříve a lidská lhostejnost zrazuje jeho citlivou duši od další spolupráce s člověkem.

„Má duše v sobě nese všechny bolesti a útrapy, které mi způsobili sobečtí a zlí lidé. Tyto bolesti a útrapy se vryly také do duší mých Bratří a Sester, protože naše duše jsou navzájem provázány stříbrnými nitkami a souznívají v jeden Celek.“

Poté se Strážce Dubu odmlčel. Teprve po chvilce jsem zachytila několik myšlenek pronesených sborovým hlasem: „My, Bytosti Stromů, jsme byli stvořeni k tomu, abychom provázeli člověka na jeho životní pouti a pomáhali mu nalézt sebe sama.“

Poslední ze zaslechnutých myšlenek provázel nečekaně silný příboj energie a odhodlání: „Ale po tom všem, co jsme si s člověkem prožili, v nás vyvstala nesmiřitelná touha pustit se společně s Bratry Živly do boje. Do boje za konečné vítězství Lásky nad lidským zlem a lidskou svévolí.“

O moudrém Lipouškovi

Jedním z mých oblíbených stromů je krásná rozložitá Lípa nad Plánicí, se kterou si často chodím popovídat. Její Opatrovnice je velmi milá a laskavá Bytost, která doslova září štěstím, když ji oslovuji: „Lipoušku“, usmívám se na ni a přitom jemně hladím kmen stromu. Říká: „Když s radostí hladíš můj kmen, celá krajina zažívá radostné pohlazení.“ Občas si posteskne, že dříve bylo ve světě mnohem více Lásky než dnes. Cesta, u které stojí, bývala dříve velmi klidná, kolem procházeli lidé se svými povozy a často se u Lípy zastavovali, aby nabrali nových sil nebo se za parných letních dní zchladili v jejím stínu. S povděkem pak pohlíželi do koruny stromu a tiše děkovali za poskytnutou útěchu. Ale nyní se cesta stává hlučnou, neboť po ní začíná jezdit čím dál tím více aut, motorek, traktorů aj. strojů. I lidé se změnili:
"Když kolem mne nyní procházejí lidé, raději se stáhnu do sebe. Zraňují mne jejich myšlenky na nehezké věci, jejich hluk a rozkmitané energie. Jsou celí zapředení do hustých vláken, která si vytvořili svým nezdravým lpěním na hmotném světě. Toužím po klidu a samotě. Nejšťastnější jsem uprostřed tmavé noci, kdy se nad krajinou rozhostí ticho."

Tato Lípa mi také svěřila jedno tajemství týkající se Českého národa:

„My, Lípy, dokonale souzníme s vibracemi České země. Jsou jemné, láskyplné, mírumilovné. Česká krajina dostala do vínku růžové vibrace čisté Lásky. Tyto vibrace mají povznášet i okolní země a vést je k ušlechtilým projevům citu. Člověk měl tyto vibrace dále zušlechťovat láskyplným žitím v míruplném a radostném svazku s ostatnými tvory. My, Lípy, jsme mu v tom měly pomáhat, dodávat mu útěchu, posilovat Lásku v jeho srdci a povzbuzovat jeho ducha, aby žil v harmonii s krajinou a dosáhl správného duchovního vývoje. Český národ se však stejně jako ostatní národy nechal zlákat ošidným blahobytem a zabředl do materiálního světa. Svou vlastní cestu opustil a nechal se vtáhnout do temného evropského světa konzumu. Tím se dostal mimo podpůrné vibrace své láskyplné země a jeho duše se zatemňuje, protože neplní svůj úkol. Odklonil se od Světla a míří do temnot. Již nevyhledává naši pomoc. Stáváme se pro něj nikoliv živoucí Bytostí, ale pouhým objektem. Jen se rozhlédni kolem sebe a uvidíš, jak se k nám chová. Kolik z nás má zmrzačené tělo ořezem, kolik z nás zbytečně umírá při pokácení, kolik z nás trpí v hlučných městech a kolem silnic. Z lidských srdcí se vytrácí úcta a Láska k ostatním tvorům.“

„Co s tím?“ zeptala jsem se. „Je vůbec nějaká možnost, jak tohle řešit?“ Lípa odvětila:

 

„Otevřít své srdce a nechat hovořit svůj cit.“

Autor: Ivona Matějková,

Občanské sdružení Ořešák – spolek pro ochranu Přírody

Sepsáno na konci září r. 2006