Jsem velmi rád, že Vám zde mohu nabídnout krásnou a poučnou pohádku, kterou napsala velmi cituplná spisovatelka dětských pohádek z Moravy. Napsala jich už mnoho, ale tato má svou premiéru v novém kabátku právě zde na těchto stránkách.Vřele mohu doporučit i další její pohádky na stránkách  www.os-obroda.cz , ale také celou knihu, kterou zde také najdete.

 

POHÁDKA  POD JABLOŇ

 

 

Tomáš pomáhal dědečkovi česat jablka. Lezl po žebříku jako veverka a kam žebřík nestačil, vylezl po silných větvích. Dědeček stál pod stromem a připomínal:

„Tomáši, jen dávej pozor!“

Ale nebál se, věděl, že Tomáš je obratný, jako málo který chlapec. Dědeček s  radostí sledoval, jakého má šikovného pomocníka. Tomáš otrhal skoro celý strom, jen na samý vrcholek nedosáhl. Dědeček stejně chtěl, aby na stromě pár jablek zůstalo – to pro kosy na zimu – říkával. Tomášek tedy spokojeně slezl ze stromu, vyhlédl si jedno obzvlášť krásné jablíčko a s chutí se do něj zakousl.

 „Mňam, to je dobrota,“ liboval si, „ale tady to, celé červené, to bude ještě lepší.“ A představte si, že Tomáš nakousnuté jablko zahodil do trávy u plotu a už si chtěl vzít jiné, to červené. Dědeček si toho ale všiml a poslal Tomáše k plotu pro nakousnuté jablko.

„Tomáši, copak to se dělá?!“

„Ale dědečku, vždyť je tu tolik jablek, toho jednoho si nikdo ani nevšimne...“

„Myslíš, Tomáši?“ Ptal se dědeček, zatímco umýval nakousnuté jablko. “Pojď, sedneme si sem pod jabloň, ty dojíš to jablíčko a já ti budu vyprávět, chceš?“

Tomáš se opřel o sluncem vyhřátý kmen : „Dědečku, tak už vyprávějte...“

„Tak tedy poslouchej: Bylo jednou jedno semínko. Nebylo to jen tak obyčejné semínko, bylo to semínko kouzelné, jabloňové. A pak byl jeden sadař – to je pán, který se stará o stromy – a ten sadař to jabloňové semínko zasadil do země. Staral se o ně, zaléval, kypřil půdu, hnojil,... ale to nebylo vše. Kolik práce museli ještě udělat bytostní pomocníci, než se to kouzlo konečně stalo: hlína se malinko nadzvedla a už tu byl křehký jabloňový výhonek. Sluníčko jej pohladilo a zakrátko na něm vyrostly první lístky. Sadař měl velikou radost a každý den se díval, jestli té malinké jablůňce něco nechybí. Viděl u ní krásnou bytůstku  - Jabloňovou panenku, co se o jablůňku s láskou starala, byla to ještě docela malá holčička. Jablůňka pěkně rostla a s ní i Jabloňová panenka. Za nějakou dobu byl z jablůňky pěkný stromek.

Sadař jablůňku opatrně vyryl ze země. Obalil její kořeny a dal ji mezi stromky, které nabízí k prodeji. To víte, že se s jablůňkou pěkně rozloučil a popřál jí, aby se dostala k hodným lidem, kteří ji budou mít rádi a budou si jí vážit. Jabloňová panenka nedočkavě vyhlížela: „Kdo si jen pro mou jablůňku přijde?“

V tu dobu jsem, Tomáši, právě uvažoval o tom, že bych do zahrady zasadil nějaký ovocný stromek. Chodil jsem po sadařství a nemohl jsem se rozhodnout:

„Měla by to být hrušeň, meruňka nebo broskvoň?“ A jak tak chodím a dívám se po mladých stromečcích, podíval jsem se na jablůňku.

„Jablůňku, no to je nápad, zasadím do zahrady jablůňku!“

Stromeček jsem přinesl domů a spolu s babičkou (babička tenkrát ještě nebyla babičkou, byla mladá), jsme ho zasadili. Byl to náš první stromeček. Víš, jak jsme se těšili, až poprvé vykvete? A když se urodila první jablíčka... to byla vzácnost! S radostí jsme sledovali, jak je jablíček rok od roku víc, ale rok od roku jsme také měli víc práce... a představ si, Tomáši, že jeden rok jsme té práce měli tolik, že jablíčka už dávno dozrála a nikdo si toho ani nevšiml. To už byla jablůňka krásně košatá...

Pamatuji si, že to bylo v neděli, chtěli jsme si s babičkou chvilku  v zahradě odpočinout, ale dopadlo to jinak. Jen chviličku jsme seděli na lavičce a babička – tenkrát mladá paní - řekla: „To je mi najednou smutno, ani nevím proč.“ Také jsem cítil zvláštní smutek... a pak se to stalo: babička uviděla pod jabloní stát krásnou, smutnou paní. Uslyšela, jak ta paní řekla: „Taková škoda.“ A dívala se na jablka, která se kazila na zemi.“

„Dědečku, kdo byla ta paní? To byla ta Jabloňová panenka? Ona také vyrostla, jako jablůňka, že?“

„No ano, Tomáši, jenže my s babičkou jsme tenkrát o bytostných nevěděli. Babička mi ani hned neřekla, co viděla. Jen vstala, šla pro košík a vybrala pod jabloní jablíčka, která se ještě dala alespoň vykrájet. Teprve večer, když už byl z jablek kompot, mi babička tiše řekla, že v pod jabloní viděla cizí paní, tak zvláštně oblečenou... a ta paní byla moc smutná, z toho, že jsme nechali pokazit tolik jablek. No řeknu ti, Tomíku, tenkrát jsem vůbec  nevěděl, co si o tom mám myslet.. ale vzpomněl jsem si na ten zvláštní smutek, co jsem

v zahradě cítil... také jsem si připomněl, že když jsem byl malý, jedna stará tetička mi vyprávěla o bytostech stromů... Šel jsem ještě ten večer k jabloni a v duchu jsem jí  poděkoval  za to,  že nám každý rok dává tak bohatou úrodu a slíbil jí, že se už nikdy nestane, aby se kvůli nám nějaký dar přírody pokazil. Bylo mi moc pěkně, cítil jsem, že Jabloňová paní už není smutná. Nikdy jsem na to, Tomáši, nezapomněl...“ Dědeček dovyprávěl a pohladil kmen jabloně.

„Dědečku,“ ozval se tiše Tomáš, „já na to také nikdy nezapomenu.“

A opravdu, už se nikdy nestalo, že by Tomáš nedojedl ovoce nebo třeba zahodil svačinu, jak to některé nehodné děti dělají. A vy, děti, už také víte, jak jsou bytostní smutní, když si nevážíme jejich práce. Tak jen dávejte dobrý pozor a všímejte si, jak je vše v přírodě krásné a užitečné.

 

napsala: Hana Nevřalová