,

 

Jak je to s Keltským kalendářem?

 

Již v dávných dobách lidé dobře vnímali svět kolem sebe, den i noc, střídání ročních období a uvědomovali si, co vše při tom prožívají a co jim to přináší. Pozorovali přírodu a její různorodé proměny, dobu klidu, příprav, zrání i sklizně. Proto určitá orientace v čase byla stále potřebnější. A tak začaly vznikat první kalendáře na velice jednoduchých principech, díky pozorování okolních přírodních jevů, které se jakoby v kruzích opakovaly a přinášely stále něco nového.

Člověk tak mohl více plánovat, být připraven na změny, které přijdou a získat tak silný pocit bezpečí a jistoty, kterou dává člověku pravidelný časový řád. Ale vraťme se zpět k naší otázce, a vlastně ještě k jedné, a to jestli je potřeba ke zjištění našeho stromu odečíst od data narození devět měsíců.

Na tuto otázku je potřeba se podívat v několika souvislostech. Z pohledu Keltů, stromů, ale hlavně v souvislostech přírodních a duchovních zákonitostí, jež byly vetkány už od počátku tohoto světa a celého stvoření.

Ve světě je mnoho kalendářů postavených na různých základech, ať už té či oné víry, národnosti, ale především na znalostech o přírodě včetně hvězd.

Hned na začátku je nutné sdělit, že keltský kalendář a keltský stromový kruh jsou dvě odlišné věci, i když spolu úzce souvisejí. Keltové byli národ dobyvatelů, ale též národem silně spjatým s přírodou a přírodními bytostmi, což se odráželo v jejich uvědomování si smyslu života.

Keltských kmenů bylo samozřejmě více, a proto se regionálně mohlo odlišovat časové dělení a vnímání světa i v jejich kalendářích. Ale stromový kruh byl pro Kelty mnohem více než jenom kalendář. Dalo by se říci, že to jsou dvě samostatné věci. Jejich keltský kalendář stromů je „duchovní koláž“ znalostí o stromech, o vnímání přírody, člověka protkané spiritualitou a věděním druidů.

Pokud chceme proniknout hlouběji do podstaty keltského stromokruhu, je nutné opravdově zkoumat lidský život na více úrovních, a to i v jeho projevech. Pro Kelty byla samozřejmá víra v jiný svět, v nesmrtelnost duše, posmrtný život a z toho vyplývající znovuzrození. Byl to jejich základní postoj, který se odrážel v celém jejich životě. Snad i proto byli tak odvážní, tvrdohlavý s touhou po dobrodružství. Kdo si je jist existencí jiného světa, nechová se tak racionálně a rozumově jako ten, kdo se nechá vést podle toho, co mu předvádějí šálebné smysly. Neshromažďuje majetek, peníze, či netouží po moci.

Uvědomovali si, že všechno v životě se zrozuje i umírá v jediném okamžiku. Proto měli mizivý vztah k minulosti jako ke spekulacím o budoucnosti. Žili naplno ve vztahu k přítomnosti. Proto den narození dítěte byl zcela pevně určující v keltském stromokruhu. Pokud se na den narození dítěte podíváme skrze neměnné a jedinečné zákonitosti ve stvoření, odkrývá se nám další souvislost, která nám pomůže odpovědět na otázku, která byla položena na začátku.

Je potřeba vědět, že člověk není jenom tělo, má také duši a lidského ducha. Hrubohmotné - fyzické tělo člověka není ničím jiným než nezbytným prostředkem (šatem – záhalem), jehož člověk potřebuje, aby v hrubohmotném pozemském světě mohl všestranně působit a uvědomovat si sebe i své okolí. Po své smrti toto tělo odkládá a jeho duch putuje dalšími částmi stvoření, která jsou velmi zjednodušeně nazývána jako onen svět, jiný svět, posmrtný život, neboli jemnohmotný svět. Toto vše se děje v živoucích zákonitostech, které jsou vetkány do celého stvoření, až do té nejmenší maličkosti. Nedají se obejít, popřít, nedá se jim vyhnout, prostě jsou a stále tu budou!

Malé dětské tělíčko v bříšku matky je až do vtělení lidského ducha pouze připravenou formou – nádobou (šatem), která je v určitém okamžiku těhotenství připravena se spojit s lidským duchem. Tento okamžik nastává zhruba v polovině těhotenství, kdy se vtěluje lidský duch do již připraveného tělíčka. Dalo by se též říci, že je to hodina inkarnace. Maminky to prožívají jako první pohyby v bříšku.

Plození samo ještě dnes jest aktem stojícím na zcela jiném stupni vývoje člověka a často je ovlivňováno pudovostí a dalšími lidskými vlastnostmi, které nemusí být vždy čisté, ušlechtilé a láskyplné. Budoucí rodiče tak častokrát ve své lehkovážnosti a nevědomosti ovlivňují již na počátku mnohé děje, které mají vliv na samotný plod, později i na samotné dítě.

Ve velké prozřetelnosti, lásce a spravedlnosti shůry není nic ponecháno náhodě, ani svévůli lidského tvora. Proto, i když pozemský příchod člověka sestává ze tří fází početí, vtělení a zrození, samotné narození dítěte je něčím posvátnějším, důležitějším a cennějším, než se lidem zdá. To zpětně potvrzuje i vnímání Keltů o určující důležitosti dne narození.

Vše ve stvoření je jednoduché, i když se nám to zprvu může zdát složité. Není potřeba od svého data narození odečítat devět měsíců, u někoho dokonce méně nebo více, jelikož víme, že termín porodu zdaleka není tak přesný a určující. Byla by to spekulace a mnohdy i dohady, což Keltové neměli rádi a neodráželo by to jejich postoj k přítomnosti.

Devět měsíců těhotenství je doba velkých příprav pro příchod nového lidského ducha na tuto zem. Tyto velké přípravy se také týkají i dalších souvislostí v přírodě, ale také hvězd, které svým stále měnícím se uskupením umožňují průtok určitým proudům záření, která napomáhají a spouštějí mnohé děje, jež očima nevidíme, ale můžeme je cítit. Cožpak i zde bychom měli odečítat devět měsíců, abychom zjistili postavení hvězd, které k nám odpovídá? Ne, není tomu tak.

K našemu dni, hodině, minutě, dokonce vteřině narození je shůry nachystáno mnoho a ne všechno můžeme vidět naším okem a cítit, ale pokud bychom chtěli nahlédnout do těchto a dalších jemnohmotných - neviditelných dějů, museli bychom se daleko vážněji zabývat otázkou opravdového smyslu života a přijmout i velkou odpovědnost za vědění, které je zde na zemi pro nás připraveno.

 

Strom vnímá pojem i okamžik zrození jako jedinečnou a posvátnou chvíli. Den, kdy se pupen rozevře do květu a krásy, je též moment zrození, který je pro každého zcela jasný. Když květ opadá, zrodí se plod a opět je to další zrození, velmi důležitá chvíle stromu, která sebou přináší určitý vývoj v jeho životě, jenž v danou dobu odráží mnoho skutečností, příprav, vlivů i zákonitostí přírody. Ale vždy to jsou okamžiky přítomnosti, které jsou pro stromy důležité a posvátné, jelikož ví, že se v nich skrývá mnohé. Ano, stromy vědí o životě na této zemi daleko více, než předvádíme my lidé ve své arogantnosti, bezohlednosti a citové zmrzačenosti.

V přítomném okamžiku můžeme nalézt odpovědi, minulost i budoucnost.

Proto je pro stromy minulost nezapomenutelnou zkušeností a budoucnost dána každou přítomností, přítomností prožitou naplno ve své službě, včetně každého zrození, což se krásně shoduje i s životními postoji Keltů.  Pouze člověk vnáší do tohoto stvoření i na tuto zemi svým špatným konáním nerovnováhu a disharmonii, staví se do role soudce, posuzovatele a vládce bez sebemenšího poznání čistých a nezkřivených zákonů přírody.

Stromy a celá příroda to ví, pozorují nás v každém přítomném okamžiku

i v okamžiku našeho zrození. Stojí vedle sebe v krásném a harmonickém stromokruhu, který nás může i dnes poučit a ukázat pravou cestu tímto životem.